Démoni a Bohové
Ďábel, Satan, Samael, Lucifer, Belial, Belzebub, čert,... Cituji: "Ďábel (lat. Diabolus – ďábel) název pro bytost zosobňující v mytologiích a náboženstvích přírodní síly jevící se jako zlo v protikladu k dobru, řádu, morálce, zákonu.Objevuje se pod různými jmény ve všech kulturách, Je zobrazován jako zvíře či monstrum, které má zčásti lidské a z části zvířecí rysy. Za ďábly jsou považováni zlí démoni, jejichž hierarchie je v různých mytologiích velmi bohatá. Křesťanství přejalo a přehodnotilo démony jiných kulturních oblastní a přisoudilo ďáblu nejen různá jména ( Satan, Lucifer, Belzebub, Belial, čert), ale také různé podoby. [1]" Bývá zobrazován jako lev, had (viz. Adam a Eva), drak, černý pták, bazilišek atd. Často bývá zobrazován velice podobně jako starořecký bůh Pan – napůl člověk, napůl kozel s kopyty, ocasem a dlouhými rohy. V ruce může držet trojzubec. Míra lidských a zvířecích složek je na každém spodobnění rozdílná, někdy je to například muž jen s malými rohy, někdy i bez nich. Platí však, že jižně od Alp byl v historii spodobňován více jako člověk, na sever od Alp více jako zvíře, obzvláště ve vrcholném středověku. Jeho původ je obsažen v jeho z latiny pocházejícím jméně Lucifer (lux – světlo, ferru – nesu). Tedy světlonoš. Lucifer byl původně vůdce andělů. Vzepřel se Bohu proti jeho záměrům, odporoval mu, chtěl se mu vyrovnat a zosnoval vzpouru. Strhla se nebeská bitva, ve které byl poražen boží armádou vedenou archandělem Michaelem a spolu se svými stoupenci byl svržen do temna a plamenů podzemí jako padlý anděl. Tam se usadil jako kníže Pekel a začal vládnout své říši. Od té doby představuje Boží protiklad, veškeré síly temnot, zlo, trest, smrt, ale také vyvážení rovnováhy. V malířství je mu často symbolicky přisuzována černá barva – barva smrti a temnoty, je spojována s všeobjímající temnotou na počátku, červená barva – agresivní pronikavá barva, barva krve, ohně a utrpení a zelená barva – barva stojící na pomezí mezi červenou (peklo) a modrou (nebesa), zprostředkovatel mezi Bohem a Satanem a mezi Satanem a lidmi. Satanova říše nyní tedy z boží vůle plní svou úlohu. Sbírá hříšné duše, které po partikulárním soudu (soudu po smrti) neprojdou do nebes a v tomto stavu čekají na soud poslední, generální, který přijde na konci všeho. Duše jsou krutě mučeny a trestány, cituji: "Problematikou pekelných trestů se zabývali především Walafried Strabo (De Visionibus Wettini) a na přelomu 12. a 13. století papež Inocenc III. (De contemptu mundi), jenž roztřídil hříchy do devíti skupin a přidělil jim patřičné tresty. Oběma spisy se zjevně inspiroval Dante, když v části Peklo své Božské komedie píše, že peklo je uspořádáno do devíti kruhů, lišících se druhem hříchu a stupněm trestu. Pro chlípníky jsou určeny sirné plameny, zvrhlíci jsou nabodáváni na rožeň, pyšní namáčeni do studené vody, závistivci zavěšováni na kola, nenasytové se válejí ve výkalech. [2]" Co se četnosti a způsobu Satanova zobrazování týče, nebyl zobrazován samostatně, vždy byl součást rozsáhlejšího výjevu. Například se jednalo o výjevy jeho svržení s nebes. Často býval zobrazován pod chodidly archanděla Michaela. Dále se jednalo například o pokušení Adama a Evy (podoba našeptávajícího hada), pokušení Krista (podoba anděla s tmavou pletí), pokušení sv. Antonína, výjevy z posledního soudu, kde se Satan často snaží překlopit misku s duší souzeného člověka. Nebo právě Williamem Blakem (1757-1827) ilustrovaná starozákonní kniha Jób, kterou rozeberu dále. Pro srozumitelnost je potřeba nejdříve nastínit příběh, který W. Blake ilustroval. Kniha Jób, vypráví příběh o neskutečném tělesném i duševním utrpení. O tvrdé zkoušce, která prověřuje pevnost víry a oddanost Bohu a o vnitřním boji jedince, který skrze utrpení nachází tu správnou cestu k Bohu. 21 Blakovo ilustrací mapuje celý příběh a zaznamenávají všechny důležité události, které ústřední postavu - Joba - potkaly. Jób byl šťastný člověk. Měl několik synů a dcer, početná stáda a spoustu přátel. Byl spravedlivý a v jeho domě se často konaly hostiny. Byl to zbožný člověk, pravidelně se modlil a nikdy o Bohu nezapochyboval. Plně si však neuvědomoval sílu spojení lidského ducha s Bohem samotným, aspoň ne prozatím. Jednoho dne Satan předstoupil před Boha. Bůh před ním chválil Jóba za jeho oddanost, Satan však o jeho oddanosti pochyboval, Jóba osočoval a řekl Bohu ať ho připraví o všechen jeho majetek a že teprve potom se uvidí, jak je to s Jóbovou zbožností. Bůh tedy svolil aby byl Jób podroben zkoušce a dal Satanovi moc nad vším, co mu patřilo, kromě Jóba samotného. Satan Jóba připravil o veškerý věcný majetek a dobytek a zahubil celou jeho početnou rodinu, kromě jeho ženy. Jób na Boha přes všechny tyto rány nezanevřel, ani jedinkrát o něm nezapochyboval, statečně snášel příkoří a zůstával mu věrný. Satan tedy před Boha předstoupil podruhé a Bůh mu dal moc nad Jóbem samotným, nesměl však sáhnout na jeho život. Satan Jóba poléval horkou vodou a rozséval na jeho tělo bolestivé vředy. Jób se posadil do popela a střepem si z těla otíral hnis. Jeho zoufalá žena ho přemlouvala, aby se odvrátil od Boha, Jób však bez zaváhání odmítal. Poté ho navštívili tři přátelé, jejichž rozhovor s Jóbem tvoří nosnou část příběhu. Kárali ho, tvrdili, že Bůh je spravedlivý, že hříšníky trestá a čestné věřící odměňuje. Že Boží moudrosti se lidská nemůže rovnat a že Bůh ví, za co a proč Jóba trestá a i když si toho Jób není vědom, musel zhřešit. Jenomže Jób nezhřešil. Byl přesvědčený, že je před Bohem spravedlivý, proklínal den, kdy se narodil, upadl v beznaděj a přál si zemřít, protože svému utrpení nerozuměl. Dále ho snášel, v duchu rozmlouval s Bohem a pokládal otázky, chtěl znát vysvětlení jeho trestu. Po nějakém čase, poté co Jób překonal veškeré zkoušky, se mu zjevil Bůh v podobě vichřice, odpověděl na jeho otázky a ukázal mu veškeré své tvoření, seznámil ho s pekelnými bytostmi a na závěr s posledním soudem, kterého se už nemusel obávat, neboť byl očištěný bolestí a jeho víra dosáhla dalšího rozměru. Poté se zjevil Kristus, skrze kterého se dočkal duševního požehnání a osvobození od utrpení. Za svou pokoru, oddanost a nalezení cesty k Bohu byl odměněn šťastným životem a několikanásobným majetkem, než měl před Satanovou zkouškou. Poselstvím příběhu je, že i zbožní lidé, bezúhonní a před Bohem spravedliví musejí trpět a ono utrpení má vždy své opodstatnění, Jóbovo přátelé se tedy mýlili. Osoba Jóba je pak jakýmsi předobrazem utrpení Ježíše Krista a jeho následného vítězství. Satan v tomto příběhu hraje důležitou roli, neboť právě on je původce této zkoušky a tím pádem konečné duševní blaženosti, které Jób díky utrpení dosáhnul. Jeho úloha tedy nelze chápat negativně. On je ten, který pochybuje a rozsévá bolest, ale rozsévá jí za jasným ospravedlnitelným účelem. Provádí selekci, určuje, kdo je Bohu oddaný v každé situaci a kdo je oddaný jen když je k němu Bůh štědrý. Díky němu Bůh poznal, že Jób ho opravdu miluje a jeho láska se mohla posunout mnohem dál, než si kdy předtím dokázal představit. Konkrétní dílo, které jsem si zvolil, tedy VI. Ilustrace z knihy Jób, znázorňuje okamžik, kdy Satan polévá Jóba plameny a působí mu bolestivé vředy po celém těle. V originálním znění pod ilustrací stojí: "And smote Job with Sore Boils from the Sole of his Foot to the Crown of his Head..." Slovo Boils v této větě může mít dva významy, buď se může jednat přímo o popáleniny, nebo zkrátka o vředy/boláky. Prameny v různých jazycích se od sebe v tomto detailu lehce liší a každý uvádí trochu jiný překlad. Na tom, jestli onu větu přeložíme jako "A udeřil na Jóba bolestivými vředy od chodidel jeho nohou po temeno jeho hlavy", nebo "A udeřil na Jóba bolestivými popáleninami..." ve výsledku ani tak nezáleží, jelikož popáleniny působí bolestivé hnisající vředy. V prvním plánu se nachází trojice Satan, Jób a jeho žena. V centru kompozice stojí Satan, kterého Blake znázorňuje jako mohutného, svalnatého muže. Jeho tmavá svatozář lze interpretovat jako přítomnost Boží moci – Z pověření Boha Satan utrpením zkouší Joba, musí ho však ponechat naživu. Ve své levé paži má nádobu plnou plamenů, kterými polévá Jóba a působí mu ony bolestivé vředy. Ze své pravice upouští čtyři šípy, interpretací tohoto jevu je nespočet, neboť neexistuje konkrétní jedna symbolika jevu "čtyři šípy". Uvedu zde symboliku čísla čtyři, cituji: "Čtyřka je symbolem země a univerza rozprostírajícího se na všechny čtyři světové strany, k němuž se vztahují písmena slova Adam, ramena svastiky, slunečního kříže, čtyři živly (země, voda, vzduch a oheň), roční období apod. Je konstruktivním číslem, odpovídá mu geometrický obrazec čtverce, případně krychle. V antice však čtyřka platila za nepříznivé číslo, protože byla zdvojením dvojky. Ve výt. Um. Se objevuje jako tetragram (čtyři písmena slova Jahve, tj. Jhvh), čtyři jsou evangelisté, apokalyptičtí jezdci, církevní Otcové.[3]" Lexikon Symbolů toto dále rozšiřuje o symboliku rajských řek, které zavlažují čtyři zemské oblasti a např. čtyři temperamenty lidské osobnosti. A symboliku šípu, cituji: "Šíp a luk mají symbolický význam, přejatý jak z hebrejských, tak z řeckých jazykových tradic; luk je vykládán jako "životní impuls, podnět", šíp jako sluneční paprsek nebo falický symbol plodnosti. V románském umění tedy lučištník přináleží k symbolice smyslnosti a rozkoše.[4]" " Jak je však v dialektické symbolice obvyklé, může obraz lučištníka nabýt – v souvislosti s určitými biblickými texty i pozitivního významu, zejména pokud je znázorněn jako šípy vystřelující kentaur při lovu konkrétního objektu, většinou jelena. V tomto případě může být lučištník obrazem samotného boha. Tato symbolika je podkladem např. pro malbu Bronzy nebo miniatury z 12. stol.., kde Hospodin vystřelovanými šípy vyhání Adama a Evu z ráje. Rovněž smrt jedoucí na sinavém koni je zobrazována s lukem a šípy.[5]" Není tedy divu, že interpretací je nespočet. Pod Satanovými chodidly leží Jób. Je polonahý, tedy bez ochrany, psychicky zlomený, prohnutý v křeči. Přišel o rodinu a nyní zakouší tělesná muka. Zdvihá dlaně, což značí jakousi odevzdanost a pasivní snahu vyhnout se problémům – stejně jako je tomu v dnešní mezilidské komunikaci. S onou pasivitou souvisí beznaděj. U jeho chodidel na levé straně klečí jeho žena, obličej má v dlaních a běduje nad utrpením svého manžela. Celá scéna je znázorněna mírně z podhledu. Pokud divák chce vidět Satana celého, musí k němu mírně vzhlížet. Na levé straně kompozice je tmavé moře, za které zapadá Slunce. Slunce je všeobecně symbolem života, tepla a světla a toto vše zde padá do moře a mizí. Zprava oblohu halí hustá mračna, která zakrývají Boha a symbolizují jeho nepřítomnost. Budí dojem, že je zde Jób se svou ženou se Satanem zcela osamocen. Celkově celá scéna působí téměř až apokalypticky, z Jobova prohnutého těla je cítit bolest a beznaděj. Ze Satana moc a nedotknutelnost. Krutost v jeho počínání paradoxně podtrhuje jeho veselý výraz v obličeji. Mračna a zapadající slunce posilují atmosféru celého děje. Mimo samotnou ilustraci W.Blake umístil podivné zátiší – postavy s netopýřími křídly, pavouk, schody, hůlka, kobylka, rozbitý džbán, rostlina, kámen, vykukující žába. Celý příběh doplnil o výjevy a vize, o kterých v původní knize Jób není zmínka. Upravil a obohatil symboliku podle svého, svými grafikami vypráví emotivní příběh o hledání cesty k Bohu. Tvořil tyto iluminace v letech 1823 – 1825 pro svého přítele, který si u něj tuto práci objednal. Jedná se o kresby, neboť W. Blake byl zastáncem novoplatonického učení, které staví kresbu nad smysly omamující malbu a v životě nenamaloval jedinou olejomalbu. Význam ikony Ďábla se v dnešním tradičním křesťanství nikam za dlouhá léta neposunul, stále je tím oním ďáblem, padlým andělem, vládcem pekel, představitelem všeho zlého. Jinak tomu je v dnešní popkultuře. Můj názor je samozřejmě značně ovlivněn skutečností, že žiji v nejateističtěji založené zemi Evropy, sám jsem ateista a církev jako instituce je mi krajně nesympatická, čemuž se samozřejmě nelze vůbec divit. To je vliv, od kterého se nedovedu plně odpoutat a který určitě do jisté míry zkresluje můj pohled na věc. Popkultura k Ďáblu nepřistupuje jako k majestátu, kterého je třeba se obávat a mít z něj respekt. Je to biblická ikona, to si široká veřejnost dobře uvědomuje, ale tím to hasne, málokdo zná jeho původ. Vše to pramení i z jakéhosi všeobecného kulturního barbarství a neznalosti základních biblických souvislostí. Přeci jen tak masový ateismus se u nás rozmohl teprve v nedávné době a alespoň hrubý přehled o biblických postavách a příbězích by měl mít každý. Jednak proto, že dnešní civilizace má v křesťanství své kořeny a je jimi protknutá více, než si běžně připouštíme, tudíž by tyto znalosti měly patřit ke všeobecnému kulturnímu přehledu a jednak proto, že je to zkrátka nadmíru zajímavá tematika, jak už jsem psal v úvodu. Přestože dnešní společnost celkově není tak zbožně založená, jako tomu bylo dříve, paradoxně se motiv Ďábla objevuje častěji. Nejspíše to souvisí s tím, že ikona Ďábla a symbolika pekla zkrátka už nemá takovou sílu. Jde tedy o jakousi ztrátu respektu. Například písní opěvujících Ďábla, veškeré jeho podoby a démony je nespočet. Obzvláště tedy u klasických rockových a metalových kapel. Souvisí to s muzikanty, kteří se svezli na moderní satanistické vlně v druhé polovině 20.století. Dále se s ním hojně setkáváme ve filmovém průmyslu, kde nejčastěji bývá spodobňován jako tvor s červenou kůží a rohy. Vlastně i komiksový sympaťák Hellboy, kladná postava bojující s ne tak kladnými zrůdami snažícími se ovládnout svět (nebo zkrátka jen tak škodit) je zcela evidentně inspirován samotným Ďáblem. Spíše je to přímo jeho spodobnění, protože i on v sobě skrývá neuvěřitelnou moc ničit a přesně za tím účelem byl i povolán na svět, jenomže se sám rozhodl, že touto cestou kráčet nechce (tedy přesně naopak než biblický Ďábel, který byl zprvu andělem). A přesto, že se jedná o jasné výtvarné ztvárnění Ďábla, hrají si s jeho figurkami i malé děti a není snad jediný čtenář, který by ho nepovažoval za zcela pozitivní postavu. Dnes není se spodobňováním Ďábla jakýkoliv problém. Přístup k ikonám je totiž jiný, než tomu bylo o několik století dříve – Ikona znamenala přítomnost zobrazované postavy, její účel nebyl primárně estetický. Něco jako když si lidé dají fotku své/ho přítelkyně/přítele do peněženky - není to kvůli estetice, chtějí aby postava na fotce byla s nimi. Takto dříve fungovala ikona, akorát ještě mnohem intenzivněji, proto se s vyobrazením Ďábla relativně hodně šetřilo. Dnes je to jen rudý pán s rohy a ocasem, když potkám na ulici člověka v jeho kostýmu, nic to se mnou neudělá ani mě to nepřekvapí. A myslím, že je to tak správně.
Kniha Jób
Ďábel v popkultuře